Jelikož válka je zmáhala, Osud jim nepřál
a tolik roků už ztraceno bylo, danajští vůdci
na radu bohyně Pallady nechají postavit koně
téměř jak hora a žebra mu pobijí jedlovým dřevem:
tváří se, že darem bohyni prosí o šťastný návrat.
[…]
Zhoubnému daru pro panenskou Minervu kdekdo se divil,
především rozměrům. Thymoités první s tím nápadem přišel,
koně si do hradeb vtáhnout a vystavit nahoře v chrámu –
buď že se podílel na řecké lsti, či že chtěl tomu Osud.
Naopak Kapys a každý, kdo chladnou si zachoval hlavu,
radili podezřelý dar (a nejspíš i danajskou léčku!)
z útesu do moře svrhnout, rozdělat pod koněm oheň
nebo mu provrtat břicho a prozkoumat útroby jeho.
Bezradní Teukři se do dvou opačných táborů štěpí...

Vergilius, Aéneis, II, 13–17 + II, 31–39