A tam již čekají řečníci z města Latínova a
se snítkou olivy v rukou Aenéa o vstřícnost prosí:
nechť těla mrtvých, jež probodlá oštěpy na pláni leží,
Latínům vrátí a nechá je spočinout pod rovem hlíny;
s přemoženými a padlými boj se přec nevede žádný;
ať šetří těch, které kdysi tchány a přáteli zvával!
Poctivý Aenéás se k jejich ne neoprávněným prosbám
postaví vstřícně a nádavkem přidá jim taková slova:
„Jaký to nehodný osud, vás, Latíni, do této strašné
zavlekl války a přiměl vás zříci se přátelství s námi?        

Žádáte mě o mír pro mrtvé, pro ty, jež Martův los zhubil –
ale já osobně radši bych žil i s živými v míru!
Nebyl bych přišel, kdyby mi sídlo zde neurčil osud,
neválčím s vaším národem: Latínus zradil náš svazek
hostinných přátel a svěřil se raději Turnovým zbraním.
Bylo by správnější, kdyby sám Turnus šel nasadit život;
hodlá-li rozhodnout válku svou pravicí, hodlá-li Teukry
pryč vyhnat, měl se spíš se mnou utkat meč proti meči:
přežil by, komu by přáli to bozi či um vlastních paží.
Teď ovšem běžte a zapalte hranice pod nešťastníky!“

Vergilius, Aenéis, XII, 100–119