Pravdivost rčení, že všechno špatné, je k něčemu dobré, potvrzuje i minulost našeho zámku. Jen letmo vzpomeňme na lakotného rytíře Davida Boryněho. K tučným ziskům si pomáhal okrádáním poddaných. Jeho syn Václav, s nímž jsme se už poznali, ovšem právě za otcovy peníze pozdvihl podobu paláce do přívětivé renesance. A teď se nade dveřmi vrchnostenské kanceláře díváme do tváře Karla I. z Lichtenštejna. Už o něm víme, že koupi Roztok v roce 1623 si vlastně vynutil na nejmladším z Boryňů, Davidovi, navíc za pochybné peníze. Ovšem z hlediska dalších událostí se pohled na tento odsouzeníhodný čin mění. Panství se v pobělohorské době netěšilo dobré kondici a sotva jej šlechtické investice oživily, dolehly i sem události 30leté války. V roce 1639 shořelo druhé patro zámku, objekt potřeboval generální rekonstrukci, vypálené grunty lidé opustili. Nákladný proces renovace začal znovu. Není divu, že se k hlavě šlechtického rodu, Karlu I. z Lichtenštejna, prvnímu držiteli knížecího titulu v jeho rodopisu, knížeti opavskému a krnovskému, později místodržiteli v Čechách a reprezentantu řady dvorských úřadů, Roztoky s odstupem časů otáčejí s povděkem. V budování velkostatku pokračovali i Karlovi potomci a následníci. Hospodářství modernizovali o poznatky z cest, zavedli nová chovná plemena hospodářských zvířat, druhy krmiv a obilí. Když panství v roce 1803, po dlouhých 180 letech, prodávali, mohli být na sebe hrdí. Přesto nás těší, že se v zámku neusídlili. Přišli bychom tak o jedinečné podrobnosti ze života obyčejných lidí, které sem do vrchnostenské kanceláře vlastně přizvali. Věnujme šlechticům chvíli pozornosti, v kanceláři se jejich modrá krev skromně připomíná třemi portréty.