Když mi bylo šest let, viděl jsem jednou v knize o panenském pralese, která se jmenovala Příběhy ze života, krásný obrázek. 

V jedenáctém bytě byla jenom jedna skříň, ale měl posuvné skleněné dveře vedoucí na malý balkonek, odkud zahlédl muže, který seděl venku na druhé straně ulice, jen v tričku a šortkách, přestože byl říjen, a kouřil. 

3. května, Bistrica - Odjezd z Mnichova 1. května ve 20.35, příjezd do Vídně časně následujícího rána, měli jsme dorazit v 6.46, ale vlak měl hodinu zpoždění. 

„Na mou duši, Emile, jestli se nejpozději ve třetí větě objeví slovo sirotčinec, tak přisámbohu skočím z okna,” pravil pan Alfréd poté, co od poslíčka převzal zásilku. 

Ty kalhotky tenkrát ležely v koši se špinavým prádlem. Bledě modrý s kytičkama. Baruniny. 

Když bylo mému bratrovi Jemovi skoro třináct let, utrpěl ošklivou zlomeninu v lokti. 

„Uděláme ji nějak složitě, nebo jen tak na česneku?” muž přetáhl tenkou čepel přes opotřebovaný brousek a s kriticky nakrčeným obočím zkontroloval ostří. 

Celý život jsem měl povědomost o jiných dobách a jiných místech. 

Každý mého věku si pamatuje, kde byl a co dělal ve chvíli, kdy poprvé slyšel o té soutěži. 

Včera byl důležitej den. Včera jsem ve školním rozhlase slyšela krásnou básničku o jednom pánovi.

Dneska ráno mi zavolal Rino, myslela jsem si, že chce zase peníze, a byla jsem připravená mu je odepřít.